52/18 Stáří

Náš třináctiletý labradoří dědeček. Vidím to jako dnes, jak jsem ho držela na klíně, když jsme ho vezli k našim domů, jak jsem s ním trávila jeho první noci v novém domově, jak se ode mě o pár let později nehnul na krok a hlídal mě, když mi v těhotenství bylo ukrutně zle a sotva jsem stála, a spoustu dalších momentů.
Dnes je to už opravdu dědeček, většinu dne spí, má po operaci nádoru, špatně chodí, už nemá ani sílu "žebrat"u stolu kdykoli si na zahradu vezmeme nějaké jídlo. Ale pořád je to naše zlato.